Francais English vytisknout přidat k oblíbeným
© 2002-2008 TK Webdesign • min. 800x600 • Firefox | Explorer | Safari | Mozilla • Stav počítadla:

narozen 31. července 1914 v Courbevoie, Seine, Francie, zemřel 27. ledna 1983 v Nantes, Francie

Životopis
Filmové role
Divadelní role
Fotografie z filmů
Fotografie ze soukromí
Životopis
(Jiří Žák)
"Vždycky jsem pracoval a hrál s maximem profesionálního vědomí, pozornosti a odpovědnosti. Ale nechtěl jsem se stát hvězdou," prohlásil v jednom televizním interview muž, který se celý život snažil dostat na vrchol. Muž, který pouze předstíral, že svůj úspěch přijímá skromně, a jenž své postavení filmové star a z něj vyplývající honoráře rozhodně nebral na lehkou váhu. Kontroverzní umělec, "muž čtyřiceti tváří za minutu", složitý člověk, milující manžel a otec, puntičkář i nesnesitelný kolega: Louis de Fune`s. Grimasa, škleb, křik, křečovitá gesta a nepřirozený pohyb - to jsou hlavní prvky komiky herce, který dodnes, více než šestnáct let po své smrti, rozesmává diváky. Jako by se největší herecká šmíra převtělila do drobné postavy a jako by ji ta postava přetavila v cosi zvláštního a jedinečného. Filmoví kritici se pozastavují nad tím, jak je možné, že tento nenápadný mužík, v jehož hereckém rejstříku je pouze škála opakujících se grimas střídajících se podle situace a někdy i nezávisle na ní, znovu a znovu přitahuje do kin a před televizní obrazovky tisíce a tisíce diváků. V čem je tajemství takového triumfu?

Pařížské předměstí Courbevoie, ležící severozápadně od hlavního města Francie, bylo ještě na počátku tohoto století samostatným městečkem s patnácti tisíci obyvateli. Tady, v čísle 29 v ulici Carnot, se v roce 1913 usadil jistý Carlos Louis de Funes de Galarza, bývalý neúspěšný advokát, který se vypravil do Francie z rodné Sevilly hledat štěstí. Provázela ho přitom manželka Leonor Soto Reguera, malá, drobná žena s jižanským temperamentem, o níž zlé jazyky tvrdily, že ze všeho dokáže udělat drama. Budiž řečeno, že žádné mimořádné štěstí tu na ně nečekalo. Carlos Louis se ani tady jako advokát neuchytil, a nebýt napůl pokoutního kšeftování s drahými kameny, které provozoval na terasách pařížských kaváren, sotva by tu mohli zůstat. A i tak stačily příjmy sotva na skrovné živobytí. Do tohoto rodinného prostředí se manželům Galarzovým narodil 31. července 1914 syn, který při křtu dostal jméno Louis Germain David. Světlo světa nespatřil zrovna v nejklidnější době. Pár hodin po jeho narození se na lavici pařížské kavárny Le Croissant zhroutil socialistický politik Jean Jaures, zasažený výstřely jistého Villaina. Týž den vyhlásila Francie mobilizaci a 3. srpna vyhlásilo Německo Francii válku ... Ozvěny tragédií však do ulice Carnot zalétaly z velké dálky. Na první pohled se nic nezměnilo. Peněz se rodině nadále nedostávalo, Carlosovy obchody nevzkvétaly a matka byla čím dál nervóznější. Brzy se museli z Courbevoie přestěhovat do Villiers-sur-Marne, vesničky ležící poblíž Nogentu. Tady začal chodit Louis do školy, tady v sobě objevil talent imitátora. Později vzpomínal na chvíle, kdy na dvorku malého domku, do kterého se rodina sotva směstnala, předváděl kamarádům i rodičům prodavače ryb či kameloty z blízkého tržiště: "Hrál jsem komedie před svým publikem ... Myslím, že zájmy, které jsme projevili v raném dětství, nás poznamenají na celý život. Jsou dobré. Můžeme je ztratit, ale ony se znovu vrátí." Škola mu příliš nešla. Když pak později nastoupil na gymnázium v Coulommier a byl nucen bydlet v internátu, který směl opustit jen čtyřikrát do roka, často plakával. A bouřil se. Po svém. Přísné disciplíně se vzpíral tím, že ze sebe dělával šaška, a za trest musel stávat na hanbě. Jediným rozptýlením bývaly hodiny kreslení a klavíru. Díky coulommierskému gymnáziu poprvé stanul na prknech znamenajících svět. Když v roce 1926 slavilo gymnázium patnácté výročí svého založení, nacvičili jeho žáci divadelní představení, s nímž vystoupili v místním Grand ThéČtre. Louis se přihlásil dobrovolně a hrál dítě ve sboru komediantů. Jeho výkonu si dokonce všiml jeden místní kritik. A tak, aniž to kdo věděl, osud už míchal kostkami. Brzy je vrhne do osudí života. Z té promíchané směsi otcových neúspěchů, matčiných hysterických scén, osamělého pláče pod polštářem v ložnici penzionátu, pitoreskního divadla jarmarečníků a výstupů hraných spolužákům se tak rodilo cosi, co v sobě mělo sílu třaskaviny.

Po absolvování gymnázia se Louis vrátil do rodinného lůna. Galarzovi se mezitím přestěhovali do Paříže, do ulice Vaugirard. Vzhledem k tomu, že vzdělání nezanechalo na Louisovi žádné viditelné stopy, a tudíž další studia nepřipadala v úvahu, vyvstala naléhavá otázka: co dál? Nejlepší bude vyučit se nějakému řemeslu. A tak Louis nastoupil do učení v kožešnickém učilišti v ulici Tournelle. Jenomže ouha! Ředitel učiliště měl kanárka, kterého Louis z dlouhé chvíle ostřeloval ohnutými špendlíky. Jednoho dne se ubohý kanárek svalil z bidýlka a Louise na hodinu vyhodili. Podobně skončil i druhý pokus u dalšího kožešníka. Co teď? Kousek od domu, kde Galarzovi bydleli, se nacházel fotografický ateliér, kolem kterého Carlos denně chodíval za svými pochybnými obchody. Jednoho dne mu bleskl hlavou nápad: Louis se bude učit fotografem! A tak se milý vtipálek učil kopírovat, vyvolávat a zvětšovat. Jenomže jednoho krásného dne při hodině teorie vybuchla v učebně v šuplíku katedry petarda a Louis se opět ocitl na ulici. Podobně skončily pokusy vyučit se průmyslovým kreslířem či aranžérem. Kvůli malé postavě - měřil metr čtyřiašedesát a vážil pětapadesát kilo - ho nevzali ani na vojnu. Znovu tedy vyvstala otázka: kam s ním? A to tím spíš, že se v roce 1936 oženil s jedenadvacetiletou Germainou Elodií Carroyerovou. Mladičká manželka od svého o pár měsíců staršího manžela očekávala materiální zajištění. Z naděje však brzy zbyly trosky. Louis sice díky tomu, že uměl obstojně hrát na klavír, zaskakoval jako klavírista v nejrůznějších barech, ale to na slušné živobytí nestačilo. Po šesti letech se manželství rozpadlo. Konečně si na počátku čtyřicátých let Louis sehnal trvalé místo klavíristy v montmartreském baru Horizont za honorář 700 franků měsíčně. Tady ho měl dostihnout osud. Jednoho dne vstoupila do baru nenápadná dívka v šatech dávno vyšlých z módy. Poslouchala malého klavíristu a obdivovala se jeho mistrovství. Sledovala, jak jeho hbité ruce běhají po klávesách, a hleděla do jeho modrých očí. Byla z toho láska na první pohled. Jmenovala se Jeanne Augustine Barthélemy de Maupassant. Jejím prastrýcem byl sice slavný spisovatel, ale z ruky do úst měla stejně daleko jako Louis. Ale co na tom - láska přece přenáší i hory. A tak se jednoho slunného dubnového odpoledne slavila na radnici 9. pařížského obvodu skromná svatba. Na svatební hostině se servírovala klobása s bramborovou kaší a slabé růžové víno. Byla válka, v Paříži houkaly sirény a potraviny byly na příděl. Novomanželé si pronajali miniaturní byt v ulici Miromesnil. Do Louisova života vstoupila žena, která se mu stala nejen družkou, ale také nejvěrnějším přítelem. Jediným člověkem, kterému Louis věřil a před nímž se dokázal otevřít. A na tom se nezměnilo nic po více než čtyřicet let. Až do smrti, která si pro něj přišla do Jeanniny náruče.

Bar Horizont ovšem znamenal ještě jeden předěl v Louisově životě. Tady si totiž poprvé uvědomil svůj herecký talent. Všiml si, že se lidé baví jeho způsobem hry. Rozesmávalo je, jak špulí rty, nafukuje tváře a poulí oči. Začal to dělat vědomě a okamžitě zaznamenal dvojnásobný úspěch. Byl tohle jediný důvod, proč se rozhodl přihlásit do hereckého kursu? Kdo ví. Faktem je, že si nemohl vybrat líp. Herecký kurs Reného Simona patřil v té době v Paříži k nejnavštěvovanějším. Louisovými spolužáky se stali Daniel Gélin a Robert Dhéry, ten první budoucí velký herec, druhý velký dramatik. Ale Louisova cesta nebyla ani zdaleka tak přímočará. Do kursu chodil pouhý rok a pak zpátky do baru a ke klavíru. Ale divadlo se ho chytlo drápkem a už nepustilo. V následujících letech vytvořil na jevištích nejrůznějších pařížských divadel řadu "postaviček a siluet", jak napsal jeho životopisec Jean-Marc Loubier. Zpočátku jen tak pro zábavu, později však už naprosto cíleně. Posedla ho touha stát se hercem. Jenomže touha nestačí. Člověk musí mít štěstí, a to ne a ne přijít. Víc než deset let dělal křoví, hrál němé role nebo role, jejichž text nepřesáhl "paní, nesu vám psaní", přihrával slavnějším kolegům a v duchu se užíral závistí a zklamáním. Byly to herecké galeje, ale zároveň skvělá škola, kterou později bohatě zúročil. Pomaličku si ho začali všímat. Tu si někdo povšiml jeho němé etudy, kterou vyplnil hluché místo, jindy vzbudila pozornost zvlášť povedená grimasa. K definitivnímu zvratu však došlo až v roce 1958, kdy dramatik Claude Magnier napsal hru Oskar o nešťastném podnikateli Barnierovi, kterého podvede jeho zaměstnanec proto, aby získal ruku jeho dcery. Byla to role jako šitá Louisovi na míru, ale producent Marcel Karsenty ji nabídl Pierrovi Mondymu. Ten však naštěstí nemohl, a tak Louis nakonec s Oskarem odjel na turné po Francii, Alžírsku a Maroku. Turné to bylo triumfální a všude se Louisovi dostávalo nadšených ovací. Jenže venkov není Paříž. Když se vrátil domů, žádná nová role na něj nečekala. Ale nečinnost netrvala dlouho. Producent Jean-Jacques Vital se rozhodl uvést Oskara v prestižním pařížském divadle Porte Saint-Martin. Bylo to hop nebo trop - šlo o všechno. Když 29. ledna 1961 přišel Louis večer do divadla na premiéru, tréma mu svazovala ruce i nohy. Ale na jeviště vstoupil sebevědomě. Třaskavina konečně našla svou rozbušku. Kritika obávaného Jeana-Jacquesa Gautiera, která nazítří vyšla ve Figaru, předznamenala všechny následující kritiky a přesně vystihla Louisův způsob herectví, který se už pak nikdy nezměnil, jen se postupem času zdokonalil: "Už jste viděli Oskara? Ale možná jste ještě neviděli Louise de Funese v Oskarovi. Mrká očima, jedno obočí zamračí, druhé vysune nahoru až ke kořínkům vlasů. Dělá grimasy. Klame tělem. Akumuluje komickou mimiku. Spřádá neodolatelná gesta. Zmítá sebou. Násobí hněvivé, vzteklé a potřeštěné výrazy. Zdvojuje šaškoviny. Křiví obličej, že vypadá jako z gumy. Otáčí se kolem své osy. Kouše si rty. Stahuje nosní dírky. Poskakuje. Vypadá, jako by se pohyboval na pružině. Vymýšlí si tiky. Ohrnuje rty. Dupe nohou. Strčí si prst do ucha těsně před tím, než zaujme napoleonskou pózu. Je burleskní. Mne si oči, utírá nos, tváří se, jako by si familiárním gestem osušoval slzu, přechází jeviště, funí ... Máme pocit, že slyšíme bláznivé štěbetání kačera Donalda a vidíme grimasy Pepka námořníka. Připomíná tančícího Pierota. Vyskočí do vzduchu a my vidíme, jak se přemisťuje vzduchem po diagonále. Tančí odvázané, vířivé shimmy. Svým klaunstvím se dotýká velikosti. Končí v absolutní potřeštěnosti, která jako by měla surrealistickou inspiraci." Nebylo pochyb. Zrodil se komik.

Film si sice Louise de Funese všiml poměrně brzy, jenom není jisté, jestli si Louise de Funese všiml nějaký divák. První role byly totiž tak malé, že se na plátně sotva mihl. Tak například v roce 1951 se sice objevil ve dvanácti filmech, ale většinou to byly němé role a jedinou větu, kterou v tom roce na plátně pronesl, byla krátká replika v jednom filmu Sachi Guitryho. Také díky Gélinovi a Dhérymu, kteří na svého směšného kolegu ze Simonových hereckých kursů nikdy nezapomněli, se v následujících letech ve filmu objevoval pravidelně. Počet natáčecích dnů se však zvyšoval jen pozvolna. V roce 1953 dostal tři natáčecí dny ve filmu Kumpáni noci, o rok později už to bylo sedm natáčecích dnů v Grangierově filmu Aprílový žert. Nahazoval repliky řadě slavných hvězd, například Fernandelovi, Pierru Brasseurovi či Jeanu Maraisovi. Jeho specifického vystupování si pomalu začali všímat i režiséři. Charakteristická je vzpomínka režiséra Henriho Verneuile: "Dohodli jsme se na vhodném kostýmu. Nazítří mi ho přišel ukázat. Řekl jsem mu, že je to v pořádku. Následující den přišel zase: ,Vyhovoval by vám malý knírek?? Odpověděl jsem, že to bude perfektní. Perfekcionalismus tohoto začínajícího herce mě překvapil. Po třech dnech se znovu objevil. ,Jak se vám líbí moje boty?, zeptal se mě. ,Připravil jsem si grimasu, která se mi zdá zajímavá. Nemohl bych ji udělat vždycky na konci věty? Takhle ...? A ukázal mi ji ... Jaká profesionalita u začátečníka!" Po divadelním úspěchu Oskara se role začaly zvětšovat, ale mezi filmaři pořád ještě přetrvávalo přesvědčení, že de Funes je sice vynikající figurkář, ale na skutečně velkou roli nemá. Tak to šlo až do roku 1964 a možná by to pokračovalo dál, kdyby se na scéně neobjevil režisér Jean Girault. V té době bylo Giraultovi čtyřicet a na seznamu svých profesionálních úspěchů toho moc neměl. Původně se živil jako asistent režie, od roku 1951 psal bezvýznamné scénáře a svůj první celovečerní film, Příživníci, natočil až v roce 1960. V roce 1963 se na něj ale usmálo štěstí. Nebál se Louise de Funese obsadit do hlavní role ve filmech Pouic-Pouic a Vyhoďte do povětří banku. Během natáčení se mezi oběma muži vytvořily přátelské vztahy, které přes všechny peripetie vydržely až do Giraultovy smrti. Jako by oba pochopili, že sami nejsou nic a že teprve jejich vzájemná spolupráce může přinést plody. Že to ovšem budou plody toho nejsladšího ovoce, netušil ani jeden. A netušili to ani producenti, když Giraultovi svěřili scénář Richarda Balducciho o jednom potrhlém četníkovi. Na scénáři nebylo nic výjimečného. Filmy o četnících nebo o vojácích byly v té době populární, ale většinou plytké a nenáročné. Scenárista se pokusil oživit nepříliš originální příběh tím, že jeho děj zasadil do Saint-Tropez, módního letoviska na březích Středozemního moře. Producenti si hodně slibovali od toho, že hlavní roli četníka Cruchota vezme někdo z oblíbených komiků, buď Darry Cowl, nebo Francis Blanche. Oba však odmítli a Giraultovi se podařilo prosadit Louise de Funese. Psát o Četníkovi ze Saint-Tropez by bylo nošením dříví do lesa. Neexistuje snad nikdo, kdo by ho neviděl. Pětatřicet let vyvolávají scény s nudisty, bláznivé honičky, gagy jak vystřižené z amerických grotesek a absurdní situace salvy smíchu po celém světě. Gejzír Funesových grimas strhl diváky všech věkových skupin a sociálního postavení. Budiž řečeno, že mu v tom skvěle sekundoval i Michel Galabru, který v roli strážmistra Gerbera na poslední chvíli vystřídal Pierra Mondyho, a skupinka připitomělých četníků, jimž vévodila komika Jeana Lefebvra. Louis de Funes o svém účinkování v Četníkovi ze Saint-Tropez prohlásil: "V téhle roli jsem byl šťastný. Byl v ní celý život, se svými poskoky i nadřízenými." Když se na film díváme dnešníma očima, neubráníme se údivu nad tím, jak se mohl tak banální film stát takovým fenoménem. Ale v kontextu té doby, na počátku zmatených šedesátých let, v době, kdy světovou politiku diktovala železná opona a válka ve Vietnamu, se lidé potřebovali očistit smíchem a vysmát se oficiální moci reprezentované v tomto případě četníky. Byl to výbuch přetopeného kotle. Tento výbuch s sebou strhl i Louise. Od této chvíle byl hvězdou a všechny další filmy, které natočil, svým hvězdným prachem poznamenal.

Jaký byl Louis de Funes? Svědectví se diametrálně liší. Jedni hovoří o jeho nesnášenlivosti, druzí o jeho laskavosti. Jedni zdůrazňují jeho skrblictví, druzí velkodušnost. Lidé v bretaňské vesnici Cellier, v níž roku 1967 koupil za pouhých 830 000 franků zámek Clermont, o něm hovořili jako o prostém, milém a snadno přístupném člověku. Kolegové herci už tak shovívaví nebyli. Jean Marais, s nímž Louis natočil tři díly Fantomase, o něm řekl: "Jeho talent je založen na špatné náladě. Nemám takové lidi rád. Se mnou se do opravdového konfliktu nikdy nedostal, ale na ostatní, kteří hráli malé role, byl protivný, a to ještě vážím slova. Nikdy jsem nepochopil, jak se tento herec druhořadých rolí mohl vyhoupnout mezi hvězdy." Jean Gabin, který spolu s de Funesem vytvořil hlavní roli ve filmu Tetovaný, byl ještě nesmiřitelnější a ke svému partnerovi se choval s neskrývaným pohrdáním. Na Louisovu obranu budiž řečeno, že Maraisovo, a zejména Gabinovo herectví se od Funesova lišilo úplně ve všem, takže k souznění snad ani dojít nemohlo. Je ovšem fakt, že s de Funesem nevycházeli ani další herci a že ti, kteří si s ním rozuměli, by se dali spočítat na prstech jedné ruky. Skutečně dobře vycházel jen s Bourvilem, a zejména s Michelem Galabrum, který po jeho smrti prohlásil: "Louis byl pro mě jako bratr ... V rozporu s tím, co říkají někteří lidé, byl velký profesionál, který respektoval herce obecně, a své partnery zvlášť ... Byl to náš národní komik. S ním mizí celá epocha, protože on se s ní dokázal identifikovat." A tak jediným člověkem, který by o Louisi de Funesovi mohl podat objektivní svědectví, byla jeho žena Jeanne. Ale ta mlčela už za manželova života a po jeho smrti v mlčení pokračovala. Louis svůj soukromý život uzavřel za vysoké zdi. Na veřejnosti se ukazoval jen příležitostně, interview poskytoval novinářům jen zcela výjimečně a žádné scény ze soukromí nenaplňovaly stránky bulvárních časopisů. Svůj profesní život naprosto oddělil od života soukromého. S manželkou a dvěma syny, Patrickem a Olivierem, žil v cellierském zámku daleko od módního světa filmových hvězd. "V Cellieru jsem jen zahradníkem," řekl v jednom z nemnohých interview. Tady bylo jediné místo, kde si dokázal odpočinout. A ten odpočinek potřeboval jako sůl, protože tempo, s jakým se vrhal do nových a nových projektů, se stupňovalo. Po úspěchu prvního Četníka následovaly další díly, po Fantomasovi další slavné filmy. Ale v roce 1974 přišel první infarkt. Pak se tempo přece jen trochu zvolnilo a v následujících devíti letech už Louis de Funes natočil jen šest filmů. Ten poslední patřil jaksi symbolicky do četnické série. Jmenoval se Četník a četnice, ale byl to špatný film. Navíc ho pronásledovala smůla - uprostřed natáčení zemřel režisér Jean Girault na infarkt. Pro Louise to byla hrozná rána, z níž se už nevzpamatoval. Ještě se sice podílel na několika televizních pořadech, ale radost v něm nebyla. Pak se zavřel na svůj zámek a čekal ...

Dne 27. ledna 1983 mrzlo, až praštělo. Louis si dopoledne vyšel na zahradu, ale zima ho brzy zahnala domů. Odpoledne strávil v křesle a pospával. K večeři si dal trochu ovoce, pak se převlékl do pyžama a šel do postele. V deset hodin se s trhnutím probudil. Bolelo ho celé tělo. Vykřikl: "To není možné, já umřu ..." Ve 22 hodin 10 minut vydechl naposled. O dva dny později byl pohřben na cellierském hřbitůvku, odkud byly jeho ostatky později převezeny do manželčiny rodinné hrobky v Allones u Naumuru. Na hrobě není žádný zvláštní nápis, ale možná by tam mohla stát slova, která Louis kdysi řekl při jednom rozhovoru: "Lidé jsou komedianti. My jsme herci."